.

.

19. 1. 2020

Kouzalná slovíčka

  • Seznamovat děti zábavnou formou se základními pravidly společenského chování, postupně vytvořit pravidla soužití ve třídě a respektovat je.
  • Rozvoj kamarádských vztahů mezi dětmi, vytvoření příjemného prostředí a pozitivní atmosféry ve třídě a upevnění zásad společenského chování. 
  • Vyvození pravidel soužití ve třídě, která se děti postupně učí respektovat - užívání kouzelných slovíček - Dobrý den. Prosím. Děkuji. Promiň.
  • Prohlížení obrázků  Krtek a kouzelná slovíčka, seznámení s říkadly Jiřího Žáčka k obrázkům.
  • Seznámení s knihou: "Slabikář slušného chování".
  • Jednotlivých částí dne podle charakteristických činností – práce s obrázky, slovní popis a třídění, pantomimické hádanky – „Co dělám? Je ráno, poledne, večer?”.
  • Program čt - Mistr E etiketa
  • Komunitní kruh s říkankou: Dobré ráno přeji dětem, sluníčku i mámě. Na celý svět usměju se a celý svět na mě. 
  • Poslech příběhu: „Proč maminka Adámka nechce”.
  • Nácvik básně:"Slušné chování".
  • Seznámení s písní:"Kouzelná slovíčka"".
  • Cvičení Berušek se zimními  říkadly.
  • Pohybová hra: "Když  jsi kamarád" (Ňaf, ňuf, haťa paťa, blé, cink, klap). 
  • Pohybová hra: "Na pozdravy"- kontakt - usmát se očima -„Ahoj, ahoj, jak se máš? "Ty jsi přece náš kamarád”, "Dobrý den, pojďte ven"!, "Škatulata", "Na domečky".
  • Seznámení s knihou: "Dědečku vyprávěj".
  • Zdravíme na procházce kolemjdoucí.
  • Hrajeme scénky a užíváme kouzelná slovíčka  po celý den: Pozdravit, poděkovat, půjčujeme si hračky.......
          Kdy říkáme:"Dobrý den", "Nashledanou".
          Proč klepeme na dveře?
          Co řekneš když něco chceš. Prosím. Děkuji.
          Proč neskáčeme druhým do řeči.
          Nedělej co nechceš, aby ti děti oplácely.
          Umíš se omluvit a říci: "Promiň, já jsem nechtěl".
          Umíš se přiznat?
          Jak se chováme na návštěvě?
          Jak u lékaře, v obchodě - nepředbíháme - sdovolením.
          Jak se chováme v divadle?
          Jak se chováme ke starším lidem?
          Jak se chováme k mladším dětem?
          Jak se chovají muži k ženám?
          Jak nastupujeme do hromadných prostředků? Jak se chováme v dopravním prostředku?
          Proč si umývání ruce před jídlem?
  
 Krtek a kouzelná slovíčka :   Jiří Žáček  
1. Když se ráno probudíme, vyskáčeme z postelí,
řekneme si DOBRÉ RÁNO a jsme všichni veselí.

2. Když chceš získat, po čem toužíš – co máš dělat? Kdo to ví?
Pomůže ti slovo PROSÍM – každý rád ti vyhoví.

3. Každý omyl, každou škodu zahlaď slovem laskavým:
PROMIŇTE MI, 
milá paní, rád svou chybu napravím.

4. Dobré jídlo, dobré pití hlad a žízeň zahání.
Nabídni si, kamaráde – přeji DOBRÉ CHUTNÁNÍ!

5. Já se topím! volá zajíc. Pomoc! Kdo mě zachrání?
DĚKUJI TI,
 milý krtku, naučíš mě plavání?

6. Koho potkám, toho zdravím, ať je to ten nebo ten.
Buď zdráv, ježku, rád tě vidím! AHOJ! NAZDAR! DOBRÝ DEN!

7. Kdo má svátek, ať se těší, ať ho s námi oslaví.
HODNĚ ŠTĚSTÍ! 
Tu máš dárek, užij si ho ve zdraví!

8. Když jsi mezi kamarády, strašně rychle letí čas.
Přišla chvíle rozloučení: NA SHLEDANOU! Přijďte zas!

9. Slova ze všech nejmilejší dovedou nás v srdci hřát.
Všichni přece rádi slyší: MÁM TĚ RÁDA! MÁM TĚ RÁD!

10. Na oblohu vyšly hvězdy. Kolik je jich? Moc a moc.
Poletíme do pohádky. Krásné sny a DOBROU NOC!

Slušné chování
Jestli se chceš slušně chovat, musíš za vše poděkovat.
Když chceš nutně něco mít, musíš o to poprosit.
Dobré ráno, dobrý den, bez rozdílů říkej všem. 
Při kašli i při zívání si svá ústa zakryj dlaní. 
Na čistotu vždycky dbej, před jídlem se umývej! 
Každý den si čisti zuby, nenadávej, nebuď hrubý.
Rozdělit se neváhej, druhým lidem pomáhej. 
Jazyk nikdy nevyplazuj, věci na zem nepohazuj. 
V autobuse bez váhání vždy pusť sednout starší paní.

Rozpočítadlo -Na babu
Bumtarata na buben, ať jde rychle z kola ven,
kdo si ráno nemyl oči, nepozdravil DOBRÝ DEN!

Pro rodiče a starší  sourozence:

13. 1. 2020

Zimní radovánky


·        Hry s kamarády ve třídě, tolerujeme se, nehádáme se, nebereme si hračky.
·        Trénujeme samostatné oblékání  a svlékání zimního oblečení
·        Ranní hry ve třídě, spontánní- dle přání dětí, konstruktivní stavebnice, skládání kostek, puzzle, hledání správné části obrázku, hrz na koberci- lego, koleje, cestu velká auta, jízda na traktorech…
·        Cvičení pomocí motivačních básniček- Zima , sněhulák
·        Seznámení s rozpočitadlem Stál sněhulák…
·        PH: Na mráz a sluníčko, Veselí sněhuláci
·        Sněhová bitva ve třídě – rozvoj jemné motorněiky- mačkání papírů výroba sněhových koulí
·        Relaxační cvičení: Fiju, fííí
·        Cvičení se sněhovou koulí
·        Cvičení s padákem
·        Komunitní kruh: Snaha upevnit u dětí hlavní znaky zimy, co je pro zimu typické, umět pojmenovat přírodní úkazy- sníh , led, jinovatka, mráz, využití obrázků. Upevňování poznatků o možném nebezpečí v yimě- nestoupat na tenký led, neklouzat se po chodníku, nesáňkovat u cesty…
·        Poslech pohádky O dvanácti měsíčkách
·        Kresba sněhuláků tužkou, omalovánka sněhuláka
·        Vyzkoušení nové VV techniky, malování zmizíkem na inkoustový podklad, bruslaři na ledě
·        Jak padá sníh- malujeme prstíky padající sníh, lepení vaty
·        Seznámení s Bílou barvou- co je bílé, najdi bílou věc kolem sebe
·        Seznámení s geometrickým tvarem koule – trénujeme jemnou motoriku při modelování z plastelíny- koule pro sněhuláka
·        V případě příznivého počasí pozorujeme sníh venku,  co se děje se sněhem ve třídě, hrátky na sněhu
·        Učíme se pojmenovat prstíky na ruce pomocí básničky
·        Zpíváme známé písničky, seznámení s písničkou- Zima, zima, zimička, Zima je tu
·        Hledáme stejné páry rukavic- procvičení zrakového vnímání
·        Dechové cvičení- foukání do peříček, nenecháme peříčka spadnout
·        Didaktická hra: chodím, hledám -hledáme kulaté věci, hledáme věci bílé barvy
·        Procházky do okolí MŠ, k rybníku, pozorujeme zimu v přírodě, mráz, sluníčko, jinovatku, zamrzlý rybník, ptáky, krmítka…


Zima je tu
C          G
Mňau pozor milé kočky
C           G
z oblohy se sypou vločky,
C
do kožíšků kočičích,
G7        C
padá tiše bílý sníh.

C           G
Která kočka černá byla,
C            G
za chviličku bude bílá
C       
možná, že ji přejde smích,
G7        C
mňau bude jako sníh.



Zima, zima
 Zima, zima, zimička,
hází bílá peříčka.
Děti si je chytají,
koule si z nich dělají.



Rozpočitadlo
Stál sněhulák našišato,
kdo ho stavěl může  za to.
Bum-  sněhulák spad,
budem počítat.
Jedna, dvě ,tři tys to byl,
tys ho špatně postavil!



 Relaxační cvičení
Vločky leží vedle sebe, toto studí,toto zebe.
Až jim vítr zabrouká, všechny vločky rozfouká.
Fiju, fiju, fííí,vločky uletí
( děti leží na koberci uvolněně, zavřené oči. Učitelka říká básničku, na smluvený signál- zvuk trianglu nebo zvonečku se děti zvednou ,proběhnu se a po stejném signálu si opět lehnou na koberec.)



     Motivační básničky
Sněhulák je panáček     ( ukazujeme rukama tři koule)
na hlavě má plecháček   ( naznačujeme hrnec)
Místo očí uhlíky ( ukazujeme na oči)
a až dolů knoflíky ( prstem naznačíme knoflíky)
Chodí, chodí bos chůze na místě
červený má nos ( rukama naznačíme nos)



To je zima, toto zebe  (stoj, třeme si tělo rukama)
Když padají vločky z nebe. ( naznačíme padání vloček)
Obléknem si rukavice,
Bundy , šály a čepice ( naznačujeme oblékání)
Půjdem mezi paneláky ( chůze)
Budem stavět sněhuláky (naznačujeme stavění sněhuláků)



Prstíčky
Mám tady pět prstíčků, umím o nich básničku.
Nejmenší je malíček- není žádný cvalíček.
Vedle něj je prsteníček, na ten patří prstýnek ,co má pěkný kamínek.
Uprostřed máme prostředníčka – ten je dlouhý jako tyčka.
Vedl něj je ukazovák- ukazuje tytyty, když je něco rozbitý.
A poslední chlapeček, jmenuje se paleček- ten se drží trochu stranou.
T je všechno, nashledanou.

18. 12. 2019

A je tu zima

  • Setkání s kamarády po Vánocích.
  • Vyprávění zážitků  z Vánoc“.
  • Rozhovory nad zimními obrázky  - znaky zimy,  začátek nového roku, roční období, měsíce, týdny, dny, hodiny, měsíc leden , zimní sporty, vyprávění vlastních  zkušeností dětí,  popletená zima.
  • Hlavní znaky zimy, vlastnosti sněhu a ledu, pozorování, pokusy.
  • Rozvíjet dovednosti a znalosti z oblasti znaků zimy a zimních sportů- klouzání, koulování, sáňkování, bobování, stavění sněhuláků..
  • Cvičení s listem papíru – sněhem: chůze, obcházení, překračování, běh s papírem na břiše,  skok, přeskakování,  lezení, hod horním obloukem,  sed, klek s dopomocí rukou i bez.
  • Motivační cvičení s říkadly. 
  •  Hudebně pohybové ztvárnění písní o zimě. 
  •  Pohybové hry: „Mráz“,
  • Cvičíme s Míšou Růžičkovou: „Sněhulák“.
  • Hod horním obloukem: “Přehazovaná-koulování v sedu na zemi“ míčkem, papírovou, sněhovou koulí.
  •  Jemná motorika:  mačkání a trhání papíru. 
  • Cvičení jógy: strom,hvězdy,mýchání těsta,dárky-slon,kolo,letadlo,dřevěný panáček,hadrová panenka. 
  •   Modelování: „Válíme sněhové koule“. 
  •  Opakování říkadel a básní o zimě. 
  •  Zpíváme a přednášíme sněhulákovi. 
  •  Chápat prostorové pojmy, velikosti: “Stavíme sněhuláka“. 
  •  Malování sněhuláka. 
  •  Grafomotorické činnosti: “Kreslení sněhuláka  podle říkanky“. 
  •  Poslech  pohádek: „O sněhulákovi“. 
  •  Video pohádky: „Krtek a sněhulák“. 
  •  Omalovánky :  „Sněhový pluh“, „Krtek a sněhulák“. 
  •  Zaměřit se na úklid nových hraček, ukládání zimního oblečení  a skládání pyžam. 
  •  Odhadnout některá nebezpečí v zimě a snažit se jim vyhnout - uklouznutí, nejíst sníh, omrznutí, nasazování rukavic, neházet sníh do obličeje, úmyslně neubližovat  dětem. 
  •  Sledování přírodních a povětrnostních jevů.

Motivační cvičení
Zima, zima,zimička(třeseme se zimou)
posílá bílá peříčka(se vzpaženýma rukama, prstíkama děláme, že padá sníh a jdeme do dřepu)
děti si je chytají( vyskakujeme a chytáme vločky ve vzduchu)
a koule z nich dělají( děláme sněhové koule)
a takhle si je házejí( házíme koule na toho, koho chceme koulovat).

První vločka, druhá, třetí z nebe na zem právě letí.
Jedna vedle druhé sedá,volné místo ještě hledá. 
Na strom, střechu, silnici, udělají čepici

Válím koule sem a tam,(v lehu na zemi válíme sudy)
na velikou, malou dám,(vztyk, výpon na špičky se vzpažením, prudký dřep)
a ke kouli nos,(ruce dělají "dlouhý nos")
sedne si tam kos.(ruce na ramena - křidélka, máváme s nimi za současných poskoků sn

Sněhuláček panáček má na hlavě plecháček(ukazujeme ručičkama plecháček na hlavě)
místo očí uhlíky a až dolu knoflíky(ukazujeme na oči a až dolů)
chodí, chodí bos a má dlouhý nos.(děláme nohama jak chodí a rukou jak má dlouhý nos)
místo nosu mrkvičku (naznáčíme na nose mrkev) 
místo ruky metličku. (naznačíme na ruce metličku)

Stál sněhulák našišato,kdo ho stavěl, může za to.
Bum, sněhulák spad,budem počítat.
Jeden, dva, tři - tys to byl,špatně jsi ho postavil.

Relaxace:
Vločka bílá tiše spí, v uších zima ještě zní.
Spí si tiše na zemi, milé děti, věřte mi.

Zpíváme:
Zima je tu děti, vrány k městu letí, ručkama si zatleskáme,
Ještě taky nožky máme , ať se zima štětí, děti.

Sněží, sněží, mráz kolem běží. Zima je kočičce, hřbet se jí ježí.
Fouká, fouká, bílá je louka.Zima je pejskovi, ke kamnům kouká.
 
Hádanka
Vločka - básnička Lehká jako peříčko,nemá ráda teplíčko.
Tančí něžně, snad i lehce,roztát v kapku vody nechce.
Potká-li své sestřičky,svět je bílý celičký.  

Na ledu je jeden kluk, má hokejku a má puk. Kájo koukej , bude hokej.
Bubák dělá, bu,bu,bu  a já se bát nebudu.

O Sněhulákovi.

Bylo těsně před Vánocemi a děti se dívaly z okna, jestli nasněží, aby se mohly jít koulovat.
Dočkaly se, a když už byla peřina skoro po kolena, vyběhly ven a začaly ve sněhu skotačit.
"Ty jo, postavíme Sněhuláka!" vykřikl Pepík. A Mařence se nápad velice líbil.
A tak se do toho vrhla.
Začali maličkou koulí a tu váleli a váleli, až byla úplně obrovská.
Upevnili ji k zemi, pěkně připlácali a pak ještě vytvořili koule dvě, větší a menší.
Pěkně je postavili na sebe a ještě ručičky, a je to!
Od maminky si vypůjčili mrkev na nos a uhlíky ze sklepa na knoflíky a na oči.
A už byl Sněhulák na světě! Ještě do ruky koště.
A ten je teda krásný!!!!!
"Jé, děkuji!" ozvalo se .Děti se lekly.
Mařenka vykřikla: "On mluví, to není možné!"
Ale možné to bylo, Sněhulák byl opravdu živý.
Děti za ním každý den chodily a užívaly si sněhu a časem mu postavily i družku Sněhulačku.
A když nastal Štědrý den, dívaly se na ně z okna a po večeři jim potajmu donesly malé dárečky, co jim nechal Ježíšek pod stromečkem.
Pro Sněhulačku vařechu a pro Sněhuláka lopatku.
Na první svátek vánoční jim děti ještě opožděně pod stromeček postavily malého sněhuláčka.
Užívaly si s nimi zimu a každý den si u nich hrály.
Až nastalo jaro... Děti byly smutné. Sníh tál a tál a rodina sněhulákova hubla a hubla.
"To se nedá nic dělat!" řekl Sněhulák.
"Však příští zimu se uvidíme znovu, jestli si nás postavíte."
"Jasně že postavíme!" vykřikly děti.
A na zimu už se moc těší, až se opět se sněhulákovou rodinou shledají.

O sněhulákovi, co chtěl vidět léto


Před Jakubovým domem stála opět jako každou zimu kopa sněhu.
Ale teď už byl Jakub dost velký kluk na to, aby si z ní mohl sám postavit sněhuláka. A že se mu povedl! Koule stály pevně, pěkně malá na větší a větší na největší, maminčin hrnec na špagety mu taky slušel, knoflíky mu dal všelijaké různobarevné i různě velké, oči mu udělal z uhlíků, nos z veliké mrkve a pusu jen tak vymodeloval.
Každý den, když šel domů ze školy, povídal si Jakub se sněhulákem, co všechno se v takové škole dělá. Sněhulák mu na oplátku vykládal, co se za celý den na ulici stalo zajímavého. Nejradši měl Jakub, když mu sněhulák popisoval jak se po setmění pomalu rozsvěcují vánoční stromky v oknech a výzdoba na ulici a jak se tiše a pomalu ulice pokrývají sněhem. A sněhulákovi se zas nejvíc líbilo vykládání o létu a slunci, co svítí a zalívá svou žlutou září celý zelený kraj. V zimě se mu totiž zdála příroda moc posmutnělá.
Když už se zima pomalu chýlila ke konci a přišel únor, sněhulákovi najednou začal být hrnec na hlavě velký. Vypadlo mu z ruky i koště, které dostal k Vánocům a knoflíky popadaly na zem, kde už byla mezi sněhem vidět i bahnitá předzahrádka s trochou trávy. Kuba nevěděl jak je to možné, ale z hovorů se sněhulákem, které už nebyly tak veselé jako dřív, pochopil, že sněhulák taje.
"Chtěl bych někdy vidět jak vypadá jarní zelenkavá krajina nebo sluncem zalité léto, ale jak stoupá teplota rozpouštím se, až ze mě za chvíli bude jen kaluž, Kubo." svěřil se mu.
Kubovi bylo líto, že by si už se svým studeným kamarádem nepovídal a tak vymyslel plán. Nejprve mu dal menší hrnec na hlavu, menši knoflíky do kabátu i menší koště a sníh na něm pěkně uplácal, aby pořád dobře stál. A tak to dělal až téměř do března, kdy už před domem stál uprostřed trávníku jen malinký sněhuláček velký jak Jakubova hlava. Tohoto snehuláčka si skoval do mrazáku. Každý den ho po příchodu ze školy vyndal a pozdravil.
A uprostřed léta ho vzal k oknu v jeden velmi slunný den a sněhulák, asi jako jediný sněhulák na celém světe, viděl opravdové léto.

Pohádka o sněhulákovi Pavel Pohorský

Na Bílém náměstí velikého města narodil se jednoho dne sněhulák. A jakže se narodil ten sněhulák? To se musí říci pěkně od začátku.
Tak na tom Bílém náměstí stávali šoféři se svými auty a čekali na lidi, kteří by se chtěli svézt. A jak ti šoféři tam čekali na jaře, v létě, na podzim i v zimě, ať bylo horko k upečení, ať pršelo nebo mrzlo, vždy si nějak krátili dlouhou chvíli. Povídali si, dávali si hádanky, někdy se i hádali, jak už to lidé mají ve zvyku, a jednoho dne v zimě se rozhodli, že si postaví sněhuláka. Padal zrovna hustě sníh, všude ho bylo kolem vrchovato, bělostného a hebkého jako peříčko, a z takového sněhu, panečku, se dělá sněhulák jedna radost. A tak ti šoféři se dali do práce. Ze sněhu vymodelovali statné tělo na nohou, potom udělali kuličku, to byla hlava, na oči, uši a ústa také nezapomněli, a když byl sněhulák hotový, do ruky mu dali lopatu na odhrabá- vání sněhu.
Lidé se chodili dívat na Bílé náměstí, kde stál sněhulák, děti sem chodily také a všichni říkali:
Božínku, to je krásný sněhulák! A teď zamrkal očima, oh ten šibal šibalský!“
A sněhulák se díval na lidi a opravdu se na ně usmíval a mrkal očkama. Šoféři byli hrdi na svého sněhuláka, pyšnili se, nafukovali se svou dovedností. Ale když tak ten sněhulák stál pořád na jednom místě, když tak stál pořád na Bílém náměstí velkého města, byla mu jednoho dne dlouhá chvíle.
To je život,“ říkal si pro sebe, „to je mi nějaký život? Pořád musím jenom stát, nohy už mne bolejí, no, povídám, těžký život to má sněhulák!“
A tak jednoho dne, když se šoféři nedívali, když si zrovna něco povídali, když si zrovna dávali hádanky, sněhulák odhodil lopatu, opatrně si otevřel dvířka nejbližšího automobilu, a než se kdo nadál, sedl za volant a rozjel se do města. A protože sněhuláci nedovedou pořádně řídit auto, hnal se sněhulák městem jako divoch, hnal se jako čert, a to se mu, panečku, líbilo, to se sněhulák smál a radostí křičel a jásal. A to už také šoféři viděli, co se stalo, a tak nechali povídání, nasedali do aut a honem, honem za sněhulákem. Ten jel pořád rychleji, rychleji, projel jednou křižovatkou, projel druhou křižovatkou a na třetí křižovatce ho zastavil strážník. Ten strážník se mračil, díval se přísně, vytáhl úřední notes a důstojným hlasem zahovořil:
Zaplatíte pět korun pokuty, protože jste jel nedovolenou rychlostí.“
Sněhulák vystrčil z okna hlavu, poškrabal se ve své sněhové hlavě a řekl:
Pět korun? Kde bych já vzal, já chudinka, pět korun? Nemám ani haléř, kdepak potom pět korun.“
Neodmlouvejte úřední osobě,“ zlobil se strážník, „a vůbec, zaplatíte teď deset korun pokuty.“
Šmankote,“ zanaříkal sněhulák, „to jsem v pěkné kaši, to jsem se dostal do krásné bryndy!“
Nedělejte poznámky,“ rozdurdil se strážník, „zaplaťte a nezdržujte mi tady dopravu!“
Nemám a neplatím!“ Povídá teď sněhulák. „Pusťte mě, uhněte mi s cesty, ať mohu jet dále. Už mám toho stání na náměstí dost a dost.“
Mezitím se sem sjeli šoféři, lidé se shlukli kolem nešťastného sněhuláka, auta nemohla se hnout s místa, nu, zmatek pořádný.
Dalších pět korun,“ čertil se strážník, „a vystupte, půjdete se mnou na strážnici! Napřed mi řekněte, kdy jste se narodil.“
Před týdnem,“ řekl sněhulák.
Kde?“
Na Bílém náměstí.“
Jak se jmenovala maminka?“
Nevím.“
Dalších pět korun pokuty! Jak se jmenoval tatínek?“
Nevím.“
Ještě pět korun! Jak se jmenovala babička?“
Také nevím,“ zalkal sněhulák a slzička mu ukápla z očka.
Nových pět korun. Budete platit jako mourovatý, zavřeme vás, až budete černý, s takovými lidmi si my, strážníci, víme rady.“
Ale já jsem přece sněhulák!“
Sněhulák, nesněhulák, jel jste nedovolenou rychlostí, nechcete platit pokuty, neodpovídáte na moje otázky, na to je velký trest, na to jsou paragrafy. A pojďte se mnou!“
Šoféři strážníka prosili, aby jim nechal jejich sněhuláka, slibovali, že si ho odvedou, že už dají na něho pozor, ale strážník jako by neslyšel.
Vedl si pěkně sněhuláka na strážnici.
Co teď,“ myslil si sněhulák, „to je mi pěkné nadělení! Nejlépe je utéci, vzít do zaječích, vzít nohy na ramena, prchnout, prásknout do bot a ztratit se jako duch!“
A to také sněhulák učinil. Vytrhl se strážníkovi, vzal nohy na ramena, dal se na útěk, utíkal, utíkal, strážník za ním, lidé se přidávali, ale sněhulák byl rychlejší, utíkal, jako by chtěl v závodech vyhrát první cenu. Proběhl Modrou ulicí, proběhl Zelenou ulicí, mihl se Červenou třídou jako šipka, prolétl Fialovým náměstím jako střela, ale strážník si vzal na pomoc automobil a sněhuláka za městem přece jenom chytil.
Pane,“ láteřil strážník, „tenhle útěk vám přijde draho! Zprotivil jste se úřední osobě, řeknu vám, že se z vězení tak lehce nedostanete.“
Oh, oh,“lkal sněhulák, „pusťte mne, půjdu se postavit na Bílé náměstí a budu tam klidně stát až do smrti.“
Řeci sem, řeči tam, ukažte ruce!“
Sněhulák natáhl ruce, strážník mu dal na ně pouta a tak si ho vedl zpět do města.
Dívalo se na nebi sluníčko na sněhulákovu příhodu, dívalo, smálo se, až slzelo, ale potom se rozhodlo, že sněhulákovi pomůže.
Začalo svítit a pálit, zářit a pražit, všechen sníh začal najednou tát, rozplývat se a měnit ve vodu. Sněhulák se začal také rozpouštět, crčela z něho voda jako z vodníka, nechával za sebou dlouhou mokrou stopu a strážník zahromoval:
Mordsetmilion, kakraholte, hrom tě bac, neznečišťujte mi tady ulici! Na to jsou také paragrafy!“
Ale sněhulák se rozpouštěl, roztával, už byl bez nohou, už nemohl jít, a to se ví, že byl rád, že se z toho tak pěkně, tak lehce dostane.
Strážník se čertil, durdil, zlobil, vztekal, hněval, ale nic mu to nebylo platné, protože sluníčko ještě více pražilo, a za chvíli ze sněhuláka zůstala jen dlouhá, velká louže.
Tys mi dal,“ vzdychl si strážník a utřel si s čela kapičky potu, „tys mne prohnal, tys mne doběhl, dostal a podvedl, jen co je pravda!“ A vrátil se do města a postavil se na křižovatku, aby tam řídil dopravu.
A sluníčko přestalo pálit a pražit, schovalo se za mraky, přihnal se vítr a mráz, kalužinka, která zůstala po sněhulákovi, zmrzla a proměnila se v klouzačku. A až, děti, přijdete někdy za město, uvidíte tam dlouhou, hladkou klouzačku, na té se to, panečku, nádherně a báječně klouže. Zkuste to a uvidíte, jenom pozor, pozor na nožičky!

O zasněženém sněhulákovi

Byl jeden rozlehlý, hluboký, tajemný les. Mezi lidmi se povídalo, že tam prý straší. Málokdo se do lesa odvážil jít na houby či borůvky, a když, tak jen na samý kraj. A přitom se lidé báli naprosto zbytečně! Ano, v lese žilo mnoho prapodivných stvoření, ale všechna byla dobráky od kosti…
Stejně tak i Rampušák. Malý skřítek, který miloval zimu. A který tuze rád pomáhal ostatním lesním obyvatelům, které zima potrápila. Pomohl už ledaskomu – třeba ježečkovi či víle Studničce.
Ode dne, kdy pomohl zaječici, uplynulo už mnoho dní. Prochodil známá místa v lese křížem krážem, ale naštěstí nikdo nepotřeboval pomoct. Rampušák se proto rozhodl zase se vydat na pořádně dlouhou procházku, do vzdálených míst, kam téměř nechodil. Třeba tam najde někoho, komu bude moct pomoct.
A tak se skřítek zatoulal až na samý kraj lesa. Byl tu poprvé a nestačil se divit. Z lesa byl zvyklý na spoustu stromů. Teď se před ním rozprostírala široká, rozlehlá krajina bez jediného stromečku. Zasněžená pole. Jednolitá bílá plocha, kam jen oko dohlédlo. Jen na jednom místě v dálce bylo vidět pár vesnických domečků.
Rampušák byl tou neobvyklou podívanou uchvácen. Kdyby chtěl dojít až na kraj vesnice, trvalo by mu to velkou spoustu dnů. Snad poprvé si uvědomil, jak je maličký…
Jak se tak rozhlížel po krajině, všiml si malého kopečku. Vypadal zvláštně a skřítek se proto vydal blíž, aby si tu prapodivnou hromádku sněhu mohl lépe prohlídnout. Když přišel blíž, vyjukl překvapením. Ta zasněžená hromádka byl sněhulák!
Chudáček malý,“ pomyslel si Rampušák, „vždyť ještě chvilku a sněhuláček by se v sněhu dočista ztratil!“ Skřítek opatrně odhrabával sněhové závěje, dokud sněhulák nebyl zase vidět. A, světe, div se, na Rampušáka se pomalu podívalo jedno oko, druhé oko, a než se skřítek stihl vzpamatovat z leknutí, sněhulák mu poděkoval. Rampušák a sněhulák si chvíli povídali. Sněhulák vyprávěl o dětech, které ho postavily, a o jejich strachu z lesu, skřítek mu na oplátku pověděl o své jeskyni a svých kamarádech.
Rampušáčku, prosím,“ začal sněhulák, „mohl bys mě vzít do své jeskyně? Nebudu ti překážet. Tady venku zase bude sněžit. Nebo vysvitne sluníčko, oteplí se. Jedno i druhé by byl můj konec. Prosím!“
Samozřejmě, že se mnou můžeš bydlet. Už jsem si tolikrát říkal, že je mi doma v jeskyni samotnému smutno. Budu s tebou bydlet moc rád.“
A tak si skřítek Rampušák odnesl sněhuláčka domů. Postavil ho do nejtemnějšího kouta, protože tam byla největší zima, tam se sněhulák nerozpustí ani uprostřed horkého léta. A aby sněhuláčkovi nebylo smutno, když byl skřítek na svých procházkách, postavil mu Rampušák ze sněhu druhého sněhuláčka, tedy vlastně sněhulačku. Sněhulák byl rád, že má kamarádku, se kterou si může celé dny povídat.
Jen Rampušák chodil na procházky stále sám…